Úvod | Pivo a kultura            »Zpět

Eliška Přemyslovna a pivo

Možná si někteří z vás pamatují, že svůj průzkum souvislostí piva s dějinami české kultury soustředím obvykle na nějaký klíčový rok. Před časem to byl například rok 1833 – ano, šlo tehdy o Karla Hynka Máchu a jeho pouť krkonošskou, o níž jsme dovodili, že to byla de facto pouť po českých pivovarech. Dnes, když budeme ohledávat vztah Elišky Přemyslovny k pivu, klíčovým rokem bude rok 1310. Dejme se vést vyprávěním starých kronik: Toho roku se pivo sice vaří na mnoha místech v České a Moravské zemi, nepije se však v klidu. V zemi je anarchie, zmatek.

Mikoláš Aleš a pivo

Mikoláš Aleš (1852 – 1913) – na rozdíl od našich hudebních velikánů – se nenarodil ani v pivovaře (jako Smetana), ani v hospodě (jako Dvořák). V mládí se k pivu nedostal; rodina obecního písaře v Miroticích byla tak chudá, že Mikoláš se musel po celou dobu studií živit sám – a to na pivo nebylo. Byl nadaný, ve čtyřiadvaceti letech dokončil malířskou akademii v Praze, v sedmadvaceti vyhrál soutěž na výzdobu foyer Národního divadla – to jsou ty lunety, se kterými sice zvítězil, ale nesměl je sám realizovat. Živil se pak převážně ilustracemi časopisů a knih a to nebylo lehké. Až ve čtyřiceti letech dostal větší zakázku, která ho proslavila a finančně postavila na nohy. Ve hře bylo samozřejmě pivo – to vytvořilo oblíbeného národního umělce! A bylo to pivo plzeňské! Bohatnoucí plzeňští měšťané stavěli nové činžovní domy a chtěli je mít krásné. Z čeho ti Plzeňští bohatli? Samozřejmě ze zisku svého měšťanského pivovaru!

Bedřich Smetana a pivo

K pivovarství a sladařství a zvláště k pivu neodmyslitelně patří písničky a hudba v nejširších souvislostech. Pokusím se proto doložit vztah piva a počátků české národní hudby. Ozřejmím to na osobě Bedřicha Smetany (1824–1864); nabízí se to samo: náš národní génius se přece narodil a vyrostl v pivovaře. Jeho otec – sládek František Smetana (1777–1857) – působil v mnoha pivovarech a byl živým dokladem tvůrčí síly piva. Měl dvacet dětí. Pil totiž zásadně živé pivo, tj. nefiltrované a nepasterizované. Louis Pasteur se začne zabývat pasterizací až roku 1857 (což je rok úmrtí sládka Smetany) a teprve později objeví magické číslo 52,7; na tolik stupňů se totiž musí zahřívat pivo či víno, aby bylo pasterizované.

Karel Hynek Mácha a pivo aneb co jsme o něm ještě nevěděli

Není u nás snad mystičtějšího básníka, básníka mládí a lásky nad Karla Hynka Máchu. Máchův život byl, je a s velkou pravděpodobností bude předmětem zkoumání literárních vědců i historiků a předmětem zájmu těch, kteří mají rádi poezii nebo i záhady. Nejnovější výzkumy však odhalují i další, málo známá fakta a stránky jeho života. Je známo, že Mácha prošel kus naší země. Bylo to však jen a jen proto, aby získal inspiraci pro svá díla? Nebylo za tím vším i něco, co jsme doposud nevěděli, co nám bylo skryto? Nad tím vším se zamýšlel doc. MUDr. Zdeněk Susa, CSc., lékař z pražské Všeobecné fakultní nemocnice, a výsledky svého zkoumání soustředil do nevelké, spíše útlé, ale zajímavé publikace „Karel Hynek Mácha a pivo”. A jak nejvíce pochopit pohnutky a úmysly českého básníka než jít v jeho šlépějích a snažit se hledat souvislosti doposud nám všem neznámé, nebo dokonce utajené! Zdeněk Susa hned v úvodu své útlé publikace o svém následování stop K. H. Máchy mj. uvádí: “V posledních letech jsem jeho pouť prostudoval teoreticky i prakticky, rekonstruoval ji v terénu a prošel vlastním tělem.“ MUDr. Susa jako vědec si nejen klade otázky, ale vystavěl hypotézu a snaží se dosíci pravdy.

Pivo a česká kultura

Existuje jen málo tak zřejmých a osobitých prvků v našem životě, které jsou chápány jako pevná součást českého života, české společnosti a české kultury, jako je pivo. Má svou mnohasetletou historii, má svou současnost a není pochyb o tom, že má svou budoucnost. Je tedy možné se na pivo a jeho nedílnou součást, hospodu jako místo konzumace, dívat v několika rovinách. Z hlediska literárního je možno uvést jako jeho protagonisty takové osobnosti, jako byl Jan Neruda, Jaroslav Hašek, Karel Toman, Bohumil Hrabal a řada dalších. Vedle nich však existuje i řada těch, jejichž tvorba znárodněla a nabyla anonymního charakteru. Zatímco do poloviny 19. stol. jsou hospody převážně místem setkání vlastenců, hospody 2. poloviny 19. stol. tento společensko-politický rys ztrácejí a mění se v střediska sousedského soužití, na počátku 20. stol. do nich proniká bohémsko-anarchistický duch (Gellner, Neumann, Hašek, Toman, Šrámek) i zřetelný rys společenského rebelství.